VASSA ŽELEZNOVOVÁ

Maxim Gorkij:

VASSA ŽELEZNOVOVÁ

„Co máš pořád s tou mocí? Vždyť tady už ani není komu poroučet.“

Vassa Železnovová je podnikatelka.

Vassa Železnovová je matka.

Vasse Železnovové umírá manžel.

Vasse Železnovové se nějak nepovedly děti.

Má Vassa Železnovová BUDOUCNOST?

A máme ji my všichni? A jaká by vlastně měla být? V centru hry stojí silná mateřská postava, která dělá, co může, aby udržela podnik i rodinu. Jenže se jí všechno hroutí, děti už nechtějí pomáhat s obchodem, spíš by nejradši shrábli svůj podíl – a pryč. Kontinuita má být rozmetána. Jenže co dál? „Život není jen práce,“ říká dnešní mladá generace (a taky jedna z postav hry), „ale co je tedy život?“, ptá se Vassa. A ptáme se i my.

Gorkého postavy čekaly na jakýsi zvrat – tušily, že je ve vzduchu, ale nevěděly, jak bude vypadat a co přinese. Jenže my jsme dnes v podobné situaci, víme, že se něco děje – něco se musí stát! – ale nevíme co a jak.

Předpremiéra 26. října 2021

Premiéry 27. a 28. října 2021 ve Stavovském divadle

DRAMATURGYNĚ O INSCENACI

Poprvé byla v dramaturgii „Vassa na stole“ s okamžikem nástupu Jana Friče do Činohry Národního divadla – a znamenala pro nás trochu šok. Janovo přesvědčení o tom, že hra se musí v každém případě uvádět, nepolevilo a text o starém světě, který se hroutí, nás za ty roky doběhl. Pro dramaturga zvláštní poučení a důvod k zamyšlení – za tři roky se objevilo tolik nových témat, že je třeba znovu převrátit kánon, chceme-li pro ně hledat oporu v klasickém dramatu. Návrat Maxima Gorkého (1868– 1936) na česká jeviště – a ten návrat pozvolna začíná: po letech pauzy v roce 2016 uvedli na Vinohradech Děti slunce a v HaDivadle roku 2018 Maloměšťáky – přichází v době, kdy pomalu blednou negativní asociace spojené například právě s Gorkým. Třicet let od sametové revoluce je pryč a generace se vyměňují…

Poslední Vassa se na jevišti Národního divadla hrála na sklonku osmdesátých let (premiéra 1986, derniéra 1989), tehdy ji představovala Jana Hlaváčová a inscenace se dočkala bezmála padesátky repríz. Režíroval ji mladý a nadějný Miroslav Krobot a při výběru textu udělal výrazné dramaturgické gesto: nevybral si druhou verzi hry z roku 1935, ale verzi první, o třicet let starší, která se u nás nehrála a již nově přeložila Zuzana Jindrová. Samotný fakt existence dvou verzí znamená velké vzrušení a otevření dramaturgických třináctých komnat. V případě Vassy je jejich příběh o to napínavější, že první verzi Gorkij přepracoval na Stalinův popud, a tato podoba hry na dlouho z jevišť (ze zcela pochopitelných důvodů) zmizela. Podobných případů je v dějinách dramatické literatury samozřejmě víc – vzpomeňme třeba na Maryšu a její verze „s proměnou“ a „bez proměny“. Tehdy Mrštíci vyškrtli jednu z nejsilnějších částí hry jen proto, že neodpovídala dobovému realistickému vkusu – a nemusím vám jistě dávat hádat, zda tuto scénu najdete, nebo nenajdete v naší Maryše v ND…

Rozdíl mezi první a druhou verzí Vassy je obrovský, je to téměř jiná hra, Gorkij změnil rozvržení postav a samozřejmě závěrečné vyznění (proč jinak by ji asi Stalin chtěl přepracovávat, že). První Vassa, kterou budeme uvádět my, má dva syny a dceru, která se za matkou vrací ze zahraničí. V té druhé má dvě dcery a ze zahraničí přijíždí snacha. Zatímco druhá verze je zcela přehledná a logická a její ideologie je docela dobře čitelná, první je mnohem chaotičtější (zvláště ve třetím dějství) a její vyznění je obecnější. Končí otázkou, kterou klade divákovi – na rozdíl od té druhé, jež přináší řešení v novém řádu.

„První Vassa“ je podnikatelka. Umírá jí manžel a ona veškeré svoje úsilí vkládá do udržení firmy, navzdory nepřízni osudu se snaží udržet status quo. Není to kapitalistická vydřiduška a podvodnice, jako ve verzi druhé, spíš žena, která na sebe bere – možná proto, že to jinak nejde, možná proto, že to jinak neumí – roli hlavy rodiny. Je to matka a vše dělá pro své děti. Buduje jim stavitelské impérium, ale zároveň dost rozhoduje o tom, kdo si koho vezme za ženu či za muže a jaký bude jeho osud. Nedokáže oddělit rovinu osobní a pracovní, protože obě jí už dávno prorostly pod rukama: děti jsou spíš příští šéfové firmy, snachy jsou spíš dědičky než lidé. Nejdůležitější ze všeho je udržet rodinu, neboť rodina rovná se firma. Je to trochu „devadesátkový“ pocit: obývák plný šanonů s účetnictvím a nikdy nedostavěná zimní zahrada… V tomhle všem Vassa úplně zapomněla na sebe jako na soukromou osobu, stala se veřejným majetkem a ztratila city. Těžko se tomu ale divit, podnikání city vylučuje. V tomto sebeobětování, jež však hrdinka nechápe jako újmu, ale jako vzrušující nutnost, vidíme silný obraz mnoha dnešních žen, které vstupují do mužského světa, přijímají jeho paradigma a ztrácejí samy sebe. Vassiny děti jsou úplně marné. Možná proto, že za ně vždycky někdo rozhodoval, nebo na ně nikdo neměl čas, anebo jsou to prostě děti své generace, která kašle na vily svých rodičů a žít v nich nebude. Vasse se v závěru hroutí celý svět, protože impérium není komu předat.

Vassa však není tragickou obětí drobného kapitalismu, ale spíše ženou v mezní chvíli – a v tom zase zpátky připomeňme Gorkého – postavou ve zlomu dějin, postavou na rozhraní věků, kdy vlastnit a mít nemůže být životním cílem, neboť v tom absentuje základní věc – lidská blízkost. Firma není rodina, to vidíme na každém kroku i v těch nejvyšších politických kruzích, a pokud taková myšlenka zachvátí celou společnost, ztratíme elementární lidskost a nedokážeme spolu existovat. První Vassa Železnovová klade velikou otázku, co všechno jsme ochotni obětovat úspěšné kariéře, ale zároveň v sobě nemá obžalobu a jednoznačné řešení verze druhé: co dělat dál, jak se chovat a kde najít východisko, musíme my sami. Na to nám žádný režim ani žádná ideologie odpověď nedá.

Marta Ljubková

REŽISÉR O INSCENACI

Vassa stojí na okraji zlomu. Funguje. Titánskou silou táhne svět, který končí. Vědomí konce mají všichni. Způsob, jakým doposud překonávali tmu, fungovat přestává. Nikdo ale neví, čím jej nahradit. Nová generace bez budoucnosti, ale s absolutním přesvědčením o nutnosti se v ní ocitnout.

Vyčerpání. Ozvěna dávného mistrovství. Ozvěna doby, kdy existovala láska. Zbytky sil, nutnost úsporného bytí. Přehřátí. Nemožnost vlastní nastavení opustit. Skleněná bariéra, přišli jsme o hlas. Jak žít v pozlacených sálech minulosti? Gramofonová deska, která už hraje jen ticho. Opuštěné divadlo.

Jan Frič