PAVLA SCERANKOVÁ V 8SMIČCE HUMPOLEC

PAVLA SCERANKOVÁ
Moli, kteří prožírají ruce do světel
15. 02. 2025 – 11. 5. 2025
Zóna pro umění 8smička, Humpolec

Zóna pro umění 8smička novou výstavou navazuje na cyklus SÓLO, ve kterém představuje současné umělce a umělkyně. Nyní patří prostor galerie Pavle Scerankové, která přímo pro 8smičku vytvořila výstavu s názvem Moli, kteří prožírají ruce do světel.

Pavla Sceranková (*1980) je vizuální umělkyně pracující v médiích sochy, objektu a instalace. Studovala na Akademii výtvarných umění v Praze a ve své tvorbě se dlouhodobě zabývá otázkami paměti, vnímání a mezilidských vztahů. Její tvorba často reflektuje interakci mezi divákem a dílem, dynamiku pohybu a fyzickou zkušenost prostoru. Sceranková vystavovala v prestižních galeriích po celé Evropě a její díla jsou zastoupena v řadě významných sbírek. V 8smičce budou představena jak díla zcela nová, tak i starší práce. Výstava tak postihne Scerankové tvorbu v celé její šíři a komplexnosti – od skic přes tzv. video sochy až po instalace vytvořené přímo pro 8smičku.

Sceranková prostřednictvím běžných předmětů, jako jsou oděvy či nábytek, vytváří křehké rovnováhy mezi podporou a nejistotou. Instalace jsou postaveny na momentu napětí, kdy jakýkoliv zásah může narušit jejich stabilitu. Výstava zkoumá, zda v tomto neustálém napětí může vzniknout nový způsob vnímání – možnost spatřit svět jinak, podobně jako když zoufalý člověk zaboří tvář do dlaní a mezi prsty zahlédne světlo a s ním spojenou možnou naději. Z této myšlenky vychází i název výstavy Moli, kteří prožírají ruce do světel odkazující k básni Vladimíry Čerepkové.

Jakou roli hraje umění ve světě, který je každodenně konfrontován s realitou probíhajících krizí? V čem spočívá kapacita umělců a umělkyň se do dění přímo zapojit? Jakou roli může umění sehrát ve světě, kde se práce rozpadá na nekonečnou sérii úkonů bez odpočinku? Jak lze pomocí umění sdílet pocity vyčerpání a přetížení, aniž bychom se v nich utopili?

Sceranková usiluje o vytvoření prostoru, ve kterém divák může pocítit, že není sám. Prostoru, kde se umění stává způsobem, jak zpochybnit pocit úplného přehlížení a neviditelnosti. Jak sama říká: „Přála bych si vytvořit situaci, při které by si divák řekl: Ano, takhle se cítím, takhle mi je. Zdá se, že v tom nejsem sama. Zdá se, že v tom nejsem sám. Někdo to vnímá. Nejsem zcela neviditelná. Nejsem zcela neviditelný.“ Proto i návštěvníky vybízí k participaci – ke vstupence obdrží balíček hlíny, ze které mohou vymodelovat své aktuální pocity a následně dílo umístit do výstavního prostoru.

Více info zde.