Článek
IVO POSPÍŠIL UVÁDÍ FILM PŘÍLIŠ POZDĚ ZEMŘÍT MLADÝ
Proč se film dostal na veřejnost až teď?
Už před jeho dokončením jsem měl jasno, že si ho nějaký čas nechám pro sebe a lidi, kteří budou vědět na co jdou. Bylo jasné, že jich nebude moc, ale budou to ti nejbližší. Proběhlo asi čtyřicet večerů po celém Česku s knihou, hudbou, filmem a povídáním. Byla to až dojemná setkání, opravdová krása.
Nedávno, po třech letech, jsem získal pocit, že to stačilo. Domluvil jsem se s Davidem Havasem o dalším způsobu šíření a on na film přidal anglické titulky. Zdá se, že to klaplo. Film žije svým životem a lidi baví.
Znám knížku, a když jsem viděl film, krásně to do sebe zapadalo, nejlepší je asi znát obojí a vnímat to jako celek, že jo?
Myslím, že to tak bude. Film bez knihy je pro neznalce prostředí trochu náročný. Není klasicky popisný, jak je u dnešních dokumentů běžné – je v něm dost prostoru pro představy diváka. Kniha v orientaci určitě hodně pomůže. Mně samotného pohled tvůrců překvapil a otevřel dost nového.
Kolika kapelama jsi vlastně prošel? A vždycky jsi hrál na basu?
Nebylo jich moc, za padesát let jich bylo pět, když nepočítám dvě drobnosti. Ano, bylo to několik baskytar. Škoda, že jsem všechny předchozí chudé příbuzné poslal do světa, když z Londýna dorazil Fender Mustang. Neměl jsem ambice na další nástroje, ani na basu jsem nebyl velký virtuos. Do hry jsem dával energii, tlak, jednoduchost. To se hodilo za Ivanem Králem.
Můžeš trochu zavzpomínat na Ester Krumbachovou? Moc takovejch holek tady asi nebylo…
Poznal jsem jí už jako dost ostrou dámu, které jsi musel telefonem oznámit, že se blížíš, aby se dala do kupy. Dělala si, co sama chtěla, i když neměla na maso pro svou kočičí partu. Byla velmi hrdá, svobodná, chytřejší než chlapi kolem ní, kteří se v době jejího zákazu na ní vykašlali. Byla pro mne velkou školou, jak si uhlídat svojí osobní svobodu. Udělala mi jasno v mnoha věcech. Odešla jako jedna z prvních nejbližších bytostí, zůstalo velké prázdno. Postupně odešli další a další, dnes už vlastně téměř nikdo nezůstal. Není komu zavolat, jen je kolem sebe stále vidím. Snažím se jí i těm dalším nedělat ostudu, táhnout káru dál a pečovat o vzpomínky na ně.
Jakej ohlas má Vintage Cool.
O ohlasu nedokáži říci nic, netuším, kolik éterových posluchačů ho slyší a je mi to vlastně jedno. Na Mixcloudu má pár fans v řádu stovek. Mám dojem, že dále pokračuji undergroundem, i když hraji nejvíc popovou hudbu padesátých a šedesátých let.
Díky komunistické kulturní cenzuře u nás vznikla čtyřicetiletá díra přirozeného hudebního vývoje, kterou pár hudebních hledačů, často vnímaných jako „divní, problematičtí“, nemělo šanci zacelit. Oficiální umělci (spoluviníci) a s nimi národ přistoupili vědomě na státní diktát estrádního popu, oficiálně schváleného rocku, filmů a televizních seriálů “pro lidi“, kteří chtěli žít „normálně“ bez konfliktu. Kulturní průměr normalizace se stal masovou zkušeností a do dneška se předává z generace na generaci, jako „naše“ tradice, se silnou nostalgickou hodnotou a mladí to s radostí přebírají, aniž by přemýšleli o kontextu…Takže to, co s Dytush 60s pouštíme, lidé znají maximálně z novodobých remixů. Naše osvěta se jich jednou dotkne, pobaví, ale další vyhledávání je už příliš namáhavé a nepohodlné. Omlouvám se za odbočení, ale připadá mi důležité.
Jak ses vlastně stal DJ, teda Tea Jay?
Byla to zajímavá a poučná změna v mém životě, situace, kdy se vám jeden svět boří a zároveň otevírá druhý. V jeden okamžik jsem přišel o dvacetiletý vztah, po sedmnácti letech o svůj obchod, byt a byl před operací rakoviny. Padesátka byla za mnou, musel jsem začít kompletně znova a znal jsem jenom hudbu, kterou jsem se naučil v obchodě. Už jsem nějaký čas chodil jako host k Jirkovi Šteflovi do Radia 1 v Londýnské, které jednou mělo dodat hudbu na den otevřených dveří bývalé restaurace Expo 58. Čapl jsem to a s pomocí Standy Zimy poprvé veřejně pouštěl mé oblíbené kompilace Ultra Lounge. Babičky si poklepávaly nožkou, řekl jsem si „správná cesta“. Ostrým startem byl záskok za kamaráda DJ Petr K z Radosti u příležitosti otevření řetězce samoobsluh na venkově. To už bylo vykročení do nového zaměstnání.
Nechtěl jsem být spojovaný s DJ, nemíchal jsem moderní hudbu, jen jsem pouštěl dvouminutové písničky, kterým jsem věřil od svých čtrnácti. Vydal jsem se opačným směrem, k černým kořenům rock and rollu a stále jsem tím fascinovaný. Na hraní si nosím termosku s tea a občas hraju jako na čajích, kam chodila tancovat má matka. Tak vznikl Tea Jay Ivo.
A jak jsi našel Dytush?
Dytush 60s přišla sama, nebo mi jí poslal „Můj šéf“ co je nahoře? Nevím. Je to osmnáctiletá studentka děčínského gymplu (příbuzná mé ženy), kterou k zájmu o hudbu inspiroval David Bowie. Přijela si k nám půjčit desky, okouknout co se s hudbou dá dělat. Dost rychle pochopila možnosti a stala se mou hudební parťačkou a snad i následnicí.
Je chytrá, citlivá, hodně čte, studuje hudbu, looks good a kupodivu, na rozdíl od předchozích pokusů, nemá žádný viditelný problém. Za půl roku udělala hodně práce, už má své samostatné gigy a v prosinci bude v radiu mým hostem. Navíc je prostředníkem mezi mnou a současným světem. Co víc si přát?
INTERVIEW #000 ✫ Zdeněk Bělohlávek / Ivo Pospíšil