HAIKU V KLÁNOVICKÉ BESEDĚ

Haiku, Klánovická Beseda, 7.1.2023-6.3.2023
Patrik Hábl 2013-2023

V roce 2012 jsem začal vytvářet cyklus kuželovité krajiny, kterou jsem si vysnil a do té doby jsem netušil, že podobný typ krajiny existuje. Tento cyklus byl představen na samostatné výstavě v centru současného umění Dox v roce 2013 s názvem Transformace krajiny.

V roce 2013 jsem byl upozorněn čínským profesorem na to, že existuje zcela totožný typ krajiny v čínské oblasti zvané Hangzou, který ve 13. Století navštívil Marco Polo a popisuju jej jako jedno z nejkrásnějších míst na světě. Existuje staré čínské přísloví, které tvrdí: „V nebi je ráj a na zemi je Hangzhou (Chang-čou) a (Su-čou),“ Masivní skalní útesy vystupují z mlhy a jsou porostlé pokroucenými borovicemi, které dosahují stáří až 1500 let. Tyto místa jsem nikdy neviděl, pouze jsem si jej vysnil. Později jsem byl konfrontován s obdobným typem krajiny.

Navštívil jsem také několikrát Japonsko a setkal s typologií krajiny, ze které jsem také ve svých malbách následně vycházel.

Většina obrazů vznikla přímou inspirací z asijských cest. Hora pro mne dlouhodobě představuje místo nejenom fyzického setkání s přírodními živly, ale i touhu po dosažení jejího vrcholu, jehož průběh je často důležitější než cíl samotný. Z interpretačního hlediska je to zároveň její mnoha vrstevnatost a imaginativnost.  Existuje tradiční malířská teorie, jejímž hlavním principem je propojení a prolnutí životní energie čchi, která obrazem prochází a dodává mu pohyb a život.

Dlouhodobě mne zajímá Obraz, Prostor a Měřítko, kdy se snažím vstupovat do prostoru ať už Sakrálního, Galerijního, nebo Veřejného.

Stejně tak jako Obraz a Prostor mne zajímá i samotný Divák. Dlouhodobě si kladu otázky, zda obraz může vyvolat emoce, to co divák zažívá bezprostředně před obrazem.

Obraz může vznikat individuálně v ateliéru bez přímého propojení s prostorem, nebo může vznikat přímo pro konkrétní prostor a místo.

Malbu vnímám jako živé nepřenosné médium, které se v mé práci nedá ničím nahradit. Samotný proces vzniku obrazu je často pro mne nejdůležitější, nalézání a objevování forem, které se zjevují skrze malbu samotnou. Ať už to byla forma přenosu barvy válcem vycházející ze zkušenosti s litografií, nebo vykapávaná technika, která se zrodila v Japonsku a ke které jsem byl donucen poté, co mi byla zabavena technická výbava na letišti. Pracoval jsem v  cyklech nejenom štětcovou technikou, ale později jsem experimentoval se zamrzáním barvy, stékáním a následných vymývání, kdy barva musí být téměř připečena k plátnu. Okamžik stékání je záležitost vteřin, správné rozhodování může obraz nenávratně zničit, nebo naopak mu dodat lehkost a pohyb.

Zajímá mne samotný proces experimentu, který může vyjít, ale zrovna tak nemusí.

Existuje pouto mezi tvůrcem a tvořeným a pro mne je důležité, aby tímto poutem byl zasažen i samotný divák, aby viděl, že malba vzniká procesem, aby vnímal zachycenou časovost.