Už název nové výstavy Jakuba Špaňhela odráží jeho dlouhodobou fascinaci Benátkami, která se stále výrazněji propisuje do jeho tvorby. Fakt, že se jedná o jazykovou formu, kterou používá venetština, tedy místní historicky definovaný jazyk odlišný od obecné italštiny, naznačuje ještě osobnější vztah než dřív. Nejen, že jde o magické město s unikátní atmosférou, které patří mezi nejvýraznější umělecká centra v Evropě. Je to také po Vídni jedno z míst, kam se po pádu Železné opony většina Čechů podívala nejdříve. A nyní i místo, kde Jakub Špaňhel část roku žije. Jeho předchozí práce zachycovaly spíš to, co Benátky navenek symbolizuje, než to, čím ve skutečnosti jsou. Ať je to typická byzantská bazilika na Piazza di San Marco, veduta s Benátskou lagunou nebo proslavené skleněné lustry a zrcadla z Murana. Na nových obrazech se ale poprvé objevuje něco jiného. Totiž Benátky tak, jak je zná teď: postranní uličky, mihotavá světla bytů posledních obyvatel a noční kanály s tyrkysově černou vodou…