Aleš Duša: Tak trochu jiné příběhy

Před pár lety jsem objevil svou fotografickou vášeň pro tváře vyprávějící příběh. Tváře vrásčité, s úžasnou strukturou, osoby záhadné a charismatické i tváře lidí bez domova. Portréty sbírám v ulicích Prahy, kde dávám přednost přirozenému světlu. Jsem fotograf samouk. Mojí profesí je jazzový hudebník. Hraní v jazzových kapelách a jazzová hudba vůbec je určitě něco úžasného, stejně jako pouliční portrét. Obojí má syrové základy, jsou hrubé jako štěrk, ničím neomezené, ale zároveň sofistikované – a to vše vzbuzuje intenzivní emoce. Moje obrazy nejsou jen jednoduché portréty, ale svědectví o lidské osamělosti, vášni i utrpení v této drsné moderní době.