KAMPUS HYBERNSKÁ

Kampus Hybernská: dům, který měl zůstat neviditelný

Na místě dnešního Kampusu stály už ve 14. století měšťanské domy a pivovar, jehož gotické sklepy se dochovaly dodnes. Ulicí vedla cesta do Kutné Hory, o něco později tu Jiří z Poděbrad ubytovával své dvořany a v 19. století se ve dvoře vyráběla rosolka, oblíbený likér obrozenců.

Dvacáté století bylo k domu méně vlídné. Po únoru 1948 ho zabraly bezpečnostní složky a na dlouhá desetiletí se v něm usadilo ministerstvo vnitra. Fotografovat se uvnitř nesmělo a úřady z konspiračních důvodů neuváděly v dopisech ani adresu, jen čísla poštovních přihrádek. V chodbě prvního patra z té doby zůstala ve zdi kovová madla. Nejspíš se k nim připoutávali lidé, kteří čekali na výslech, jednoznačný doklad se ale nedochoval.

Když ministerstvo odešlo, zůstal areál dlouho prázdný. Ticho na čas přerušila jen filmová kamera: Agnieszka Holland tu natáčela Hořící keř, příběh Jana Palacha a doby, která po jeho činu přišla.

Proměna začala na jaře 2017, kdy město svěřilo opuštěný dům Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Původně měl areál ožít na půl roku. Peníze na velké opravy nebyly, zato se našli muzikanti, půjčená technika, židle z druhé ruky a hlavně dobrovolníci, kteří pomáhali uklízet a chystat první akce. „Vzali jsme jednu místnost a začali ji plnit životem,“ vzpomíná Ema Pospíšilová, která do Hybernské přišla z festivalu Open House Praha den před první akcí. Měla pomoct s produkcí, z Hybernské už ale neodešla. Dům byl vybydlený a jako kulturní památka nedovoloval žádné rychlé zásahy. „Vše jsme se snažili opravovat víceméně svépomocí,“ dodává Ema Pospíšilová a platí to dodnes. Ředitelkou byla jmenována ve chvíli, kdy bylo potřeba udržet kontinuitu a obnovit spolupráci s městem, a od ledna 2021 stojí v čele zapsaného ústavu Kampus Hybernská, který společně založily hlavní město Praha a Univerzita Karlova.

„Spoustu věcí jsme museli vymýšlet za pochodu,“ říká. Návod na to, jak mají spolupracovat město a univerzita, neexistoval a dlouho bylo potřeba obhajovat i samotnou myšlenku, že v centru Prahy má zůstat otevřené kulturní místo, a ne třeba hotel. Vedle ústavu, který se stará o provoz areálu a kulturní program, dnes v Hybernské působí Univerzitní část Kampusu Hybernská, HYB4City. Do areálu přivádí další fakulty a vědkyně a vědce, kteří o svých oborech mluví s veřejností na neformálních debatách Science Café i na přednáškách. Patří k ní i Didaktikon, popularizační centrum, kam chodí objevovat vědu školní třídy.

Šetrnost a cirkularita patří ke Kampusu od prvních dnů. Cirkulární dílna, kterou vede Oldřich Navrátil, zajišťuje nábytek pro celý Kampus a je otevřená i veřejnosti. Kdo si zarezervuje čas, může si tu opravit nebo vyrobit vlastní kus nábytku a na workshopech, které Oldřich vede spolu s Petrem Králem, se lidé učí vrtat, pracovat se dřevem nebo zvládnout drobné instalatérské práce. V létě se Oldřich stará i o zeleň na dvoře. „Nejsem fanoušek pletí, protože žádná rostlina pro mě není plevel,“ říká.

Ten přístup je nejlépe vidět v kavárně na dvoře, která prošla v roce 2024 rekonstrukcí a je plná renovovaného nábytku a vybavení z recyklovaných materiálů. Když se měnil provozovatel, postavil ji tým Kampusu za měsíc a půl převážně svépomocí a bez architektů, protože lidé, kteří tu denně pracují, věděli nejlépe, co místo potřebuje. Nový nábytek, který by se za pár let rozpadl, nechtěli. Část židlí vyrobili v dílně, další našli v bazarech, dýhy a materiály pocházejí z uměleckého reusu a sedáky čalouní koženka z vadné šarže, která původně mířila do řetězce rychlého občerstvení. V areálu sídlí také Institut cirkulární ekonomiky a funguje tu Knihovna věcí. Své zázemí tu má i Studentská Hybernská, která sdružuje studentské spolky a s univerzitou rozjela i výměnný Gratis Market.

HYB4 Galerii vede od samého začátku kurátor Filip Kazda. Do Hybernské přišel v prvních měsících a dostal k dispozici pár zanedbaných místností v přízemí, plných mříží a vzpomínek na StB. Galerie pak dlouho fungovala bez peněz, na dobrovolnické práci. Výstavy dnes připravuje společně s kurátorem Michalem Štochlem. Galerie letos za svůj dlouhodobý program získala cenu VIZIUM České akademie vizuálního umění. Ve výstavních prostorách, kde dříve vystavovali Milan Knížák, Milan Kunc nebo Kamila Ženatá, se nově otevřely ateliéry HYB4 Art Studios. Umělkyně a umělci v nich dostali vlastní pracovní prostor v centru Prahy za rozumné peníze a kurátorskou podporu, což ve městě s drahými nájmy není samozřejmost.

Hned vedle kavárny je Čítárna, domovská adresa revue Prostor. Její redakce tu křtí nová čísla časopisu, natáčí podcasty a vede debaty. Protože jí záleží na nových hlasech, dává v rubrice RP uvádí prostor debutujícím básnířkám a básníkům, kteří tu často čtou před publikem úplně poprvé. Revue Prostor ale není jediným rezidentem: v areálu mají zázemí také Jan Čejka Gallery, Artivist Lab a další organizace, které Kampus spoluutvářejí.

Hudební program, za kterým stojí dramaturgové Mikuláš Svoboda a Jakub Hřivna, střídá zahraniční kapely s domácími křty a improvizačními večery Hybrid Sessions. Letos v Hybernské pokřtili desky Nauzea Orchestra i raper Shizzle, nedávno tu Tereza Hrabini představila album Dceremonie, po loňském křtu se sem vrátila držitelka Anděla Klára Vytisková a z Melbourne dorazili postpunkoví Split System. Akademický rok pak na dvoře zahájily kapely Treska jednoskvrnná a Hobluj. Ve filmové sekci se chystají projekce s debatou i poslechové večery a místo tu má i nezávislé divadlo.

Kalendář, ve kterém se tohle všechno potkává, drží Jana Střížovská Matyášová. Hlavní produkční Kampusu Hybernská přišla z divadla a hlídá, aby se literární čtení na dvoře nepřekřikovalo s koncertem ve velkém sále a aby měla každá akce technické i personální zázemí. Vedle vlastního programu sem míří festivaly, konference, studentské spolky i další pořadatelé a o prostory je takový zájem, že se na podzimní termíny hlásí i devět měsíců dopředu. Výběr programu Jana přirovnává k cukrárně: člověk přijde na přednášku, cestou se zastaví v galerii a večer zůstane na koncert. Kvalitu přitom podle ní hlídají lidé, kteří jednotlivé sekce kurátorují, a program zůstává s dobrovolným nebo velmi dostupným vstupným. Je to náročná práce, která často končí až s posledním hostem, Jana ji ale dělá ráda a bez ní by se tu neobešla jediná akce.

Kdo chce vidět, co všechno se v Hybernské děje, má v listopadu nejednu příležitost. V pátek 6. listopadu začíná v galerii vernisáž výstavy Martina Zetové Všichni jsme stejně staří, postavené na myšlence, že vše, co vzešlo z jediného počátku vesmíru, sdílí stejný věk; k vidění bude až do 19. prosince. V sobotu 7. listopadu zahrají mnichovští Digital Carbs se svým hypnotickým alternativním rockem, v pondělí 9. listopadu hledají Pavel Turek a Štěpán Šanda na poslechovce v Čítárně, jak zní současná východní Evropa, a od 9. do 15. listopadu se Kampus stane jedním z dějišť Polish Film Festivalu, který si připomene sté výročí narození Andrzeje Wajdy. Ve středu 18. listopadu čeká Čítárnu mezinárodní večer festivalu Den poezie a v pátek 20. listopadu přijedou berlínští Atomic Fruit, kteří do psychedelického rocku vpouštějí trip hop i pouštní rock, s hannoverským triem VYLLA a jejich směsí neo soulu, hip hopu a jazzu.

Ema Pospíšilová by si přála, aby Hybernská zůstala tím, čím se za ta léta stala: otevřeným domem, kde se potkávají lidé, kteří by se jinak minuli. To podstatné ale nevzniká v kancelářích ani na papíře. Stojí za tím desítky lidí, jejichž práce často není vidět: produkční a technici, kteří drží provoz i kalendář, kurátoři a dramaturgové, lidé z Čítárny, dílny a kavárny, ti, kdo se starají o budovy a o dvůr, i všichni rezidenti a spolupracovníci. Bez jejich nasazení, trpělivosti a chuti zkoušet nové věci by z domu, který měl zůstat neviditelný, nikdy nebylo místo, kam se lidé chtějí vracet.

Více informací o programu najdete na webu Kampusu Hybernská.